Deset super zábavných her

Hraju (si) strašně rád. Mám rád deskové hry, go, karetní hry a samozřejmě i počítačové hry. Nebudu se rozepisovat o běžně dostupných mainstreamových hrách. Některé jsou super, někdy hratelnost ustoupila výpravnému zpracování a někdy jsou to jenom vyhozené peníze. To je život. Rád bych ale upozornil na několik her, zcela jiné kategorie, které mne poslední dobou opravdu bavily a to i přes jejich naprosto triviální zpracování. Jsou to buďto flashové hry nebo jednoduché freewarové gamesky s grafikou ala osmibitové počítače. Všechny mají jedno společné – jsou zábavné, humorné, perfektně hratelné a potrápí nejen šedý závit  v lebce. Většinou se jedná hry, kde postupně řešíte jednotlivé nezávislé levely.

Série Karoshi

Extrémně zábavná série her s velmi originálním tématem. Na první pohled se jedná o typickou plošinovku, ale chyba lávky. Zatímco obvykle je třeba se podobných hrách vyhýbat nástrahám, v této je k vyřešení daného levelo potřeba jediná věc: zabít hlavního hrdinu! A že to nebude vždycky snadné. Můžete jen shodit dolů, napíchnout na ostré hroty, rozmačkat padající bednou, rozstřelit atd.

Mimochodem karoshi znamená japonsky sebevražda z přepracování a je to poměrně oblíbená smrt v současném japonsku. Člověk dře jak vůl, až umře vyčerpáním. Hrnina hry je salaryman v neznámé korporaci a originální sebevraždou se asi snaží vyhnout tomuto strašnému osudu. Pojďme mu pomoci.

Na celé sérii je krásné, že autor v mnoha levelech mění nastavená pravidla. Fyzika a ovládání, které platí ve skoro celé hře je často drobně ohnuto. Tu je reverzní ovládání, tu je trochu jiná gravitace, jindu zase můžete (a musíte) používat kurzor myši jako podložku pod paňácu atd. Jednotlivé levely jsou tedy někdy přísně logické (musím nejdřív šoupnout bednu na tenhle spínač, pak musím jít sem, a…) a někdy je naopak nutné intuitivně hledat velmi netradiční řešení. Navíc je to vtipné.

Efektivní identifikace blbců

Stará pravda předávaná z generace na generaci nám říká, že nejhorší je srážka s blbcem. Lze zajisté oprávněně polemizovat s tvrzením, zda se jedná skutečně o to nejhorší co nás může potkat, ale zajisté je to dost špatné. A tak se rozumný člověk zajisté bude srážkám s těmito idioty vyhýbat jako politik odpovědnosti.

Ale jak toho pověstného blbce poznat, to jest oč tu běží. Blbometr prozatím vynalezen nebyl (jeho vývoj je blokován blbovskou loby) a jen málo blbců je tak blbých, že si nechá na čelo napsat nějaké čitelné varování. Většina z těch, jimž je radno se vyhýbat, se dokáže poměrně dobře maskovat jako běžný spořádaný občan-konzument.

Naštěstí však existuje mnoho náznaků, které pozornému pozorovateli napoví. A jak říká jiná stará pravda: chytrému napověz, hloupého kopni. Níže v tomto článku tedy představím můj osobní seznam varovných signálů, které mi slouží jako orientace při prvním kontaktu s jedincem. Netvrdím, že je to seznam ultimativní. Jistě si každý najde výjimky,  případně doplnění. Stejně tak to není autoritativní. Skutečnou povahu člověka nakonec zjistíte až důkladnou interakcí s daným jedincem. Níže uvedené signály jsou tedy pouze orientací, kdy spustit mentální poplach “WARNING: IDIOT DETECTED!”. Polach následně můžete odvolat, ale je lepší být připraven.

Bestoutdoors – aneb jak jsem se nenachytal

Listujíc velmi nechutným časopisem v čekárně u zubaře, jsem narazil na inzerát přibližně tohoto znění:

Nechte svůj plot nebo auto vydělávat. Pronajměte jen jako reklamní plochu získejte až desítky tisíc korun měsíčně. Tel: 2xxxxxxxx.

Text byl doprovázen fotkou jakéhosi domečku s malou reklamní plochou. Wow, řekl jsem si, to je ale píčovina^N. A tak jsem exkluzivně pro čtenáře tohoto blogu udělal takovou malou investigativní reportáž a zkusil jsem pronajmout nějaký kus plotu k reklamním účelům.

Etiketa pro vývojáře – II.

V minulém díle jsem nabídl dva snadné kroky, které mohou každého ajtíka snadno přiblížit na dohled civilizovanému člověku. Dnes základní společenskou si základní společenské  návyky rozšíříme. Naučíme se chodit a v příštím díle i mluvit.

Výzvy veřejnosti

Doba je zlá! Ekonomika se plácá v krizi, vláda letí na dlažbu a Paroubek se směje. Takže co nám jako jediné zbývá? Jedině pevné semknutí občanské společnosti a smysl pro humor. Proto přeposílám tři veledůležité výzvy, které mi dorazily emailem, a o kterých by se měl dozvědět celý národ.

Výzva č. 1: vzhůru proti teroru!

Jak je obecně známo, je pro hluboce věřícího muže Talibanu smrtelným hříchem pohlédnout na nahou ženu, pokud to není jeho vlastní. Jakmile by ji  spatřil, je jeho svatou povinností spáchat sebevraždu. Vyzýváme tímto všechny ženy, aby v sobotu 16.5. přesně ve 14 hodin vyšly nahé na ulici.  Pomůžete tímto činem identifikovat nežádoucí teroristy tzv. spáče. Doporučujeme nejméně hodinu chodit po okolí, aby vznikl dostatečný antiteroristický efekt.

Revize hesel

V studené parádě kožených křesel,
kožených křesel, kožených křesel
sešli se k poradě výrobci hesel,
výrobci hesel, výrobci hesel,
mnohé, co hrozilo, pozbylo punce,
za okny mrazilo srpnové slunce
a křičelo na lidi "pamatuj!",
a křičelo na lidi "pamatuj!"

Je překvapivé slova Karla Kryla pasují i do dnešní doby. Vím, že píseň je o jiných výrobcích hesel, ale na dnešní normalizátory sedí dokonale. A stejně jako v srpnu 1968 má dnes každý možnost vidět, že hesla napsaná na nárožích, novinách, hlásaná televizí, blikající formou bannerů a šířená pečlivě připravenou šuškandou neplatí. Pomyslné slunce takzvané krize to na nás křičí z každého rohu a lidé jsou jako obvykle hluší. Předně je tedy dlužno odpovědět na to zda to tedy je nebo není krize.

…a všechno mu bude dovoleno

V jednom z předchozích zápisů jsem zmiňoval knihu 1984 jako jeden ze zádních románů, které by si měl každý přečíst alespoň dvakrát. Nebo tolikrát dokud jej nepochopí. Dnes bych zmínil druhou knihu, jejíž neznalost považuji za zásadní chybu. Není to úplně novinka, ale o to je její poselství naléhavější. Mám na mysli knihu Bratři Karamazovi, kterou Fjodor Michajlovič Dostojevskij napsal v carském Rusku léta páně 1880.

Knihu jsem poprvé zkoušel číst na gymnáziu a vůbec jsem ji nepochopil. Pro puberťáka myslícího si, že sežral moudrost světa, byla sama zápletka knihy zbytečná a nepochopitelná. Když k tomu připočteme sadistickou rozvláčnost díla, tak typickou pro ruské autory, dostáváme opravdu obtížně stravitelný stoh papíru. Kniha má poměrně banální, byť brilantně popsanou zápletku o vraždě Fjodora Karamazova. Kolem ní obíhají jeho tři, respektive čtyři synové a řada dalších postav. Ač je tento příběh zajímavý a ledacos vypovídá o tehdejším Rusku, nemá většího významu a netřeba jej popisovat.

Podstatné jsou další roviny knihy, které se na tomto základě rozvíjejí. Charaktery Karamazových synů – potenciálních otcovrahů jsou jistým smyslem esenciální a vyhraněné. Prostřednictvím jejich jednání a dialogů předkládá Dostojevskij otázky týkající se samotné podstaty lidství a poslání člověka. A nejen pokládá, o také odpovídá a ty odpovědi nejsou příliš radostné.

Etiketa pro vývojáře

Bedlivým zkoumáním vývojářů v jejich přirozeném prostředí jsem dospěl k trudnému závěru. Spousta z nich nejenže nikdy nenahlédla do Gutha-Jarkovského, ale navíc si ani není této skutečnosti vědoma. A tak vzniká značná disharmonie mezi tím jak se daný subjekt vnímá sám a jak vystupuje navenek. Tento rozdíl v hrubých obrysech ilustrují níže uvedené srovnávací fotografie. Taktéž jsem pojal podezření, že stačí jen velmi málo a situace se může změnit.

Fig a) Idealizovaný IT odborník – takto se vnímá velmi mnoho programátorů, webdesignérů a dalších IT řemeslníků. Myslí si, že jsou vtipní, krásní, vzdělaní a okolí je žere.

Fig b) Krutá a zapáchající realita (programátor ve svém volném čase). A takto je tento “člověk” viděn svým okolím. Drobátko rozdíl.

Takže milí tesači kódů, kompilátoři, ladiči jader a odborníci přes drátky. Zkuste věnovat pozornost mému rychlokurzu společenského chování. Není to nic těžkého, dnes budeme opakovat znalosti, které vám jaksi unikly v mateřské školce.

Přesuuuun!!

Komu se to zdá divné, tak má pravdu. Podobný blog je už jeden na adrese http://poflakovac.blogspot.com. Nejedná se ale o žádný odporně zvrhlý plagiát, to rozhodně ne. Prostě mne už začal systém blogspotu natolik vadit, že jsem se rozhodl blog přesunout někam jinam.

Po letmém průzkumu jsem se rozhodl pro wordpress. Pro mně to znamená vyšší komfort tvorby blogu a pro vás o něco příjemnější komentáře a celkově kultivovanější prostředí. Užívejte.

Pokusil jsem se provést i migrací předchozího obsahu. Vím, že tam jsou nějaké chybičky, ale to odladím!

Povzdech asociála

Sociální sítě jsou jistě fantascinující výpovědí o okolní společnosti. Čím víc do nich z donucení pronikám, tím víc se ztotožňuji s názorem na následujícím obrázku.

Zatím to vypadá, že banálnost internetového obsahu stále roste (čehož je tento blog důkazem). Budoucnost tedy nebude ani růžová, ani černá. Bude prostě jenom debilní.