Zapínáme – kritika fotografického díla

Jestli něco opravdu zbožňuji, tak je to agitační umění všeho druhu. Obvláště velké záchvaty rozkoše u mne vyvolává pohled na díla moderního manažerského realismu. Spodobně jako realismus socialistický, i zde se umělci soustředí na nereálné, zpravidla optimistické obrazy štastných lidí ze světa, který existuje jen a jen v marketingových příručkách a v hlavách obvzláště degenerovaných řídících pracovníků.

Pro úvod do této problematiky jsem vybral jedno z typických děl neznáméhou autora z poloviny devadesátých let. Dílo nese provizorní název Zapínáme.


Zapínáme je mistrovky komponované dílo, snoubící v jediné vyvážené momentce krutou poetiku jednací místnosti, oslavu vědeckotechnologického pokroku  a sakrální momenty evokující 
biblické téma blahoslavených, chudých duchem.

Snímek zachycuje neopakovatelnou infantilní radost okamžiku, kdy mladý account manager Péťa dostal svůj první notebook. Aby se sním mohl pokochat, postavil si jej na stůl v nové zasedačce a celý den si s ním hrál. Notebook šel otvírat, zavírat klapátka klapaly, šoupátka šoupaly, ale ty 
hezké grafy, co měl kolega se ne a ne objevit. Na krásné černé ploše monitoru se stále jen zrcadlil 
usměvavý Péťův obličej.  Ke konci pracovní doby šla kolem kolegině Dhrzska Black. Byla to expatka, která všemu rozuměla a uměla se krásně usmívat. Poznala před jakou výzvou Péťa stojí a pomohla mu. Sedla si vedla, náklonem těla vpřed dala 
jasně najevo že mu důvěřuje a začala se debilně usmívat. Péťu řeč jejího těla tak vzrušila, že 
zanedlouho jeho vrušené hýkání přilákalo další kolegy a brzy kolem nového notebooku stálo celé 
sales oddělení.

Protože pracovní den byl dobrý, všichni se usmívali a kochali se nádherným vypným skvostem. Po několika minutách se Čong, lidský vedoucí, zeptal jak to Péťovi jde. Šok, který nastal, když Péťa přiznal že se nezobrazují grafy, byl nepopsatelný. Hned volali IT a požadovali okamžitou 
nápravu. Ale ve zlotřilém IT už asi nikdo nebyl, jen strojový hlas unaveně 
vdychl: ”…zkusili jste to zapnout?…”

“Zapnout?” volal Čo vyděšeně
“Zapnout!” rozhodl Martin, který už notebook měl
“Zapnout????” zropačitěl Péťa

V tom Martina osvítilo světlo poznání a ukázal rozhodně prstem na tlačítkou on/off. Zavládlo veselí a všichni měli radost, že kolegovi pomohli. A právě tento okamžik nabitý 
krystalickou debilitou a pozitivní energií umělec zvěčnil pro nás a pro další generace.

Dílo je dokonalé i z hlediska technické kvality a zaostává pouze v komformitě k trendu politické korektnosti. Zdánlivá genderová vyváženost (tři píči a tři čuráci) je hrubě narušena faktem, že dvě dámy nemohou na monitoru nic vidět a třetí z nich zase stojí nejvíce v pozadí. Ani fakt, že většina mužů jsou pravděpodobně homosexuálové fotografii nezachrání. Zde by si měl autor dát příště veliký pozor, nebo bude buEUbu. Stejně tak bych se mohl nepříjemně ptát proč si myslí, že jediný, kdo ví co ne ja monitoru je právě běloch Martin, který svým gestem odsuzuje ostatní 
multikulturní kolegy k pasivnímu přihlížení. Nevhodnost použitého typu nástěných hodin a drzé nastavení jejich ručiček do polohy čiré maskuliní vulgarity je pak do nebe volající a já se autora ptám: ”Komu tím prospějete?”

To jsou však jen drobné mušičky, které se nevyhnou žádnému velkému tvůrci. A tak nadšeně volám – jen houšť a větší kapky. Bez děl této velikosti by pracovní den byl jen šedo šedá pláň brázděná přízraky mrtvých výkazů a bloudících vačic!! Bravo!!

MM – Mrdka Marketingová, díl 1

Reklama mi původně moc nevadila. Čím víc se ale podílím na její tvorbě, tím víc mne sere a tím víc se jí snažím sám bránit. Pokud při sledování TV Nova s příjemným svrběním v rozkroku čekáte, až skončí ten nutný film a konečně pustí reklamy nečtěte dále. Pro zbytek tu mám pár rad, kterými se osobně řídím. Když se jimi bude řídit víc lidí, svět asi lepší nebude, ale co kdyby.
Jasně, kdyby se nedejbože nějakou náhodou tento blog stal populární a začalo se mými pravidly řídit skutečně mnoho lidí, tak mám problém a musím si hledat jinou práci. Stejně tak, kdyby můj šéf při nečekaném záchvatu inteligence rozpoznal kdo toto píše. Ale to jsou tak marginální rizika, že nemá cenu se jimi zabývat. Také nenosím venku helmu pro případ, kdyby nade mnou vysrala přelétající dračice obzvláště tuhou stolici. Tolik k mé morální pružnosti a pojďme na věc.

Tvrzení 1:

Pokud někdo tvrdí, že na něj reklamy nepůsobí, tak neví o čem mluví. Zhlédnutá reklama se do (pod)vědomí zakousne jak naštvaný křeček do mrkve. Působí na Vás, na Vás a dokonce i na Vás.

Tvrzení 2:

Veškerá reklama je neetické svinstvo. Kvůli těm několika málo světlým výjimkám nemá cenu toto tvrzení měnit.

Takže si to sesumíruje. Snaha ubránit se reklamnímu působení na Vaši psychyku trochu připomíná snahu Etiopské armády zastavit velbloudí jízdou Mussoliniho tanky. Přímou ztečí to nepůjde, ale naštěstí máme příklad v hrdinných partyzánech mnoha národů (dnes se sice takový partyzán nazývá teroristou, ale to je vedlejší. Metody jsou stejně inspirativní.)

Ignorování reklamy
Reklamní kampaň většinou využívá kombinaci různých médií. Spot v televizi je doplněn reklamou v tisku a připomenut na frekvenci X všem ospalým řidičům řítícím se zacpanou Prahou do svých chlívků v prosklených openspacech. Dohromady je to dokonale fungující mind-fucking stroj. Je tedy dobré eliminovat vnímání co nejvíce reklamních kanálů:

  • Pouštět jen v minimální možné míře televizní program v přímém přenosu. Když film tak DVD půjčovna nebo P2P síť. Když fotbálek tak vypínat reklamní bloky, když nejaký pořad tak ze záznamu na rekodéru s přeskakování reklam. Ideálně nepřijímat televizní signál vůbec. O nic nepřijdete.
  • To samé s rádiem. Komerční rádia jsou sračka fungující na principu dodávání laciné zábavy davům, které pak o něco dráž prodává mediálkám a ty pak ještě dráž inzerentům. Takže vždycky když naladíte Frekvenci 1 nebo podobný kanálek, tak vám může hřát vědomí, že poskytujete svoji mozkovou kapacitu jako plakátovací plochu zmrdům z marketingu. Za což obdržíte pár jásavých vět frikulínského moderátora a vtipů které na internetu kolují tak dlouho, že mají v příloze vousy.
  • Blokování reklamy na internetu.

Blacklist
Zamyslete se, zda Vás někdy skutečně nějaká reklama nasrala, urazila nebo zhnusila? Jistě, že ano, ale pravděpodobně si to nepamatujete. Zapeklitá sabotáž našeho mozku, který si pamatuje převážně ty lepší zážitky. Takže opakované vystavování se reklamě vás postupně kdesi vnitrně přesvědčí, že třeba firma Nike vlastně nedodává takový šunt jak vám zkouší nalhat oči. Ale už si nevzpomenete na nevkusný product placement, který vám zkazil film. Ani na pocit hnusu při čtení intelekt urážejícího blábolu o tom, že jídlo v McDonalds je ideální pro zdravý životní styl.

Řešení je banální. Vytvářejte si blacklist, kde si tyto věci zaznamenáte. Kreativec reklamní agošky tvoří v blahé víře, že se nic nemůže stát. Když se kampaň podaří, je to super a příslušný klumr si koupí víc ovcí. Když se to nepovede, tak se akorát vyhodí peníze. Maximálně na pár dnů klesnou prodeje, než pseudomozky lidí přeformátuje novější skandál nějakého komedianta nebo jiná životně klíčová událost. V mém případě, se ale krutě mýlí. Když mne reklama, kterou zahlédnu urazí nebo jinak naštve, tak si firmu píšu na blacklist, který si pravidelně připomínám.

Pokud se pak rozhoduji o koupi čehokoliv, tak jej konzultuji. Dle míry nasrání pak preferují srovnatelné výrobky a služby jiných firem. Klidně i připlatím. U pravidelných nasíračů si už ani nedokážu představit co by oproti konkurenci museli nabídnout, abych si jejich produkt koupil. Jinak samozřejmě vždy musí vítězit rozum. Pokud někdo nabízí něco, co je objektivně výrazně lepší, výhodnější nebo dokonce unikátní a potřebuji to, pak si to samozřejmě koupím i navzdory snaze marketingu mi to zhnusit. Ale v naprosté většině případů si kupuji věci, kde existuje nespočet alternativ, nebo kde nedokážu kvalitu nijak objektivně posoudit. A zde je právě největší riziko iracionální volby vyvolané marketingem.

Sabotáže direct marketingu
Obzvláště nechutnou formou marketingu je direct marketing. Znáte jej zejména díky zavaleným dopisním schránkám a občasnému telefonátu unylé dívčiny nabízející něco, čemu sama nerozumí.
A samozřejmě SPAM – i když to je spíš broadcast marketing.

Můžete se samozřejmě obrátit na všeobjímající a vše regulující státní aparát a požadovat ochranu spotřebitele. Ale za zábavnější považuji, bránit se sám. Základní metodou je zbytečná alokace zdrojů. Snadno to pochopíte z příkladů:

  • Pokud Vám někdo volá a něco nabízí po telefonu, buďte na něj hodní a chtějte to koupit. Pokud zrovna nemáte čas, ať prosím zavolá jindy. Hrozně vás to zajímá. Když čas máte, nechte si dokola vysvětlovat k čemu to vlastně je. Ideální zábava pro ženy k žehlení. Za osobní rekord považuji více než 20 telefonátů kohosi nabízejícího O2 TV.
  • Pokud Vám někdo pošle odpovědní obálku (hrazenou reklamním šmejdem) – například populární Reader’s diggest soutěž, neváhejte odpovědět. Co co obálky vložíte je jedno. Firma zaplatí poštovné, někdo to bude muset vytřídit atd. Vy si akorát musíte vzpomenout až půjdete kolem schránky. Lze pochopitelně vymyslet řadu žertů, fantazii se meze nekladou – mrtvolka myši vždy potěší. Když on mně posílá něco co jsem nechtěl, proč já bych měl posílat to co chtěl, že? Toto cvičení vám navíc pomáhá udržet se duševně mlád, zhruba na úrovni rané puberty. Paranoici mohou na obálkách znehodnotit kódy umožňující identifikaci odesílajícího, ale podle mne je to stejně jedno.
  • Pokud si na základě zaslaného nevyžádaného dopisu můžete něco objednat, objednejte si to. Když předpokládají debila, který si koupí magnetický náramek garantující štěstí, pak se nesmí divit, že nedokážete vyplnit správně adresu a další údaje. A díky problémů se zasíláním na neexistující adresy alespoň neupadnou do nudné rutiny.

A tak dále. Fantazii se meze nekladou. Pouze si nesmíte připustit nějaké zbytečné ohledy. Na druhé straně je někdo, kdo se vám snaží vymýt mozek a udělat z vás debila. Vím to, sám se tím částečně živím. Kdo někdy jednal s marketingovou agoškou nebo výkvětem marketingu nějaké větší firmy, má situaci zjednodušenou, neboť si ty zmrdy dokáže i živě představit.

Na závěr zlaté pravidlo:

Stejně jako nám pánbůh nadělil v evoluci pyj k šukání, nadělil většině i mozek k myšlení. Používejme jej, poznáte, že je to občas skoro steně príma jako onanie.

Pekingský šašek tajemné chuti

Dnes se nějak roztrhl pytel s diskusemi kolem olympiády v Pekingu a jejím blokováním. Nejen že jsem narazil na několik různých rozhořčených ublognutí si, ale ještě s tím prudila jedna velmi opravdová a angažovaná kolegyně na obědě. Hloupoučká husička si čekání na kachnu tajemné chyti v čínském bistru krátila moralizujícími žvásty a úplně mi zkazila náladu.

Takže vážení, dejme tomu, že chápu vaše rozhořčení nad tím jak čínská vláda realizuje Marxův sen o ideální společnosti a jak pomáhá Tibetu stát se civilizovaným národem se vším co k tomu patří. Co ale nechápu je proč je tenhle halas zrovna kolem pořádání olympiády. Fajn, lov na běžce s pochodní je asi super zábava, ale jinak?

Husička nad kachničkou kvokala o poskvrňování odkazu olympijských her. Proboha co to je? Olympijské hry jsou pouze pračkou na peníze.

Na jedné straně máme masu diváků u televize. Na druhé straně firmy, které potřebují prodávat. Mezi to vložíme marketingové společnosti, které vymyslí reklamu, přenosové společnosti, které ji rozdistribují davům. Davy čumí na reklamu a nakupují. To je prosím celý odkaz olympijských her. Akorát, že lidé ještě nejsou úplně pitomí a tak je nutné reklamu prokládat nějakou výplní, aby od televize neutekli. A pan Samaranč vymyslel, že by jako tahle vata mohli super fungovat sportovci. A máme základní recepturu.

K ní přimýcháme národní hrdost (co na tom, že vymýšlíme jak ošidit stát na daních. Když se kope do mičudy to jsme přeci jeden národ, vole!), emoce, napětí dravost a zpomalené záběry. To bude pochoutka. Pro lepší dojem obložíme dalšími aktivitami jako jsou trička, plastová figurka železného a plyšové pádlo Štěpánky Hilgertové. Vše s logem, za logo prachy na stůl.

Pak přidáme státy aby si penězovodu taky něco uždíbli a různé firmy které se přiživí na samotném pořádání her. Dokonce se staví i takoví darmožrouti jako různé OSA a RIAA aby zajistili, že si nikdo nezkopíruje třeba pach potu z pánské šatny desetiboje a nedá ho na internet. A celkově budeme všichni děsně happy.

Takže tohle je v mých očích ten slavný olympijský odkaz. A teď mi řekněte – není skutečně buřt, zda se tenhle marketingem poháněný penězotoč bude roztáčet v Pekingu nebo někde jinde?

Follow

Get every new post delivered to your Inbox.