Je jen málo jiných příkladů, které tak pěkně ilustrují metodu udržení krysy v kole jako je automobilismus. Nedávno se mi jeden takovejhle krysáček zkoušel vysmívat jaká že to jsem socka, že nesnažím zoufale v okolí firmy zaparkovat svojí nablýskanou káru. Idiot mi skoro ani nestál za odpověď, ale přeci jenom jsem o tom začal uvažovat. Co mi na autech skutečně vadí? Nejsem náhodou ekodebil? Nepřiblížila se ke mně v MHD nějaká aktivistka a nevymyla mi v nestřežené chvilce mozek zeleným savem?
Snad ne. Můj odpor k používání auta vychází z instinktivního vědomí, že je to pro mne krajně neefektivní. A jakákoliv zbytečná neefektivita mne zatahuje do běhu v krysím kole. zkusil jsem si tento pocit kvantifikovat a výsledkem byla poměrně jednoduchá kalkulace potvrzující moji úvodní domněnku. Co do této kalkulace vstupovalo: A co z tohoto galimatyáše vychází? Dvě pěkná čísílka: Výsledek ukazuje následující obrázek (sorry, ale tabulky se na blogspotu dělají strašně blbě). Udělal jsem dvě varianty. Loosera s málo ekonomickým autem a slušněji živořícího občana se zázračným autem. Vidíme, že looser musí na každých 40km hodinu sedět v autě a 6hodin makat jako šroub. Ve druhém případě to je lepší a na každou ujetou hodinku musíme počítat druhou v pracovním zápřahu. Troufám si tvrditm, že někde mezi těmito extrémy se pohybuje většina populace. S trochou nadsázku lze tvrdit, že když si nepořídím auto, budu méně pracovat a chodit pěšky, tak na tom budu víceméně stejně. Samozřejmě to platí, pokud auto využívám primárně sám a nevozím náklady těžší než notebook. Obzvláště pikantní je pak auto kvůli dojíždění do práce. S trochou snahy pak člověk pracuje jenom proto aby mohl do práce dojíždět. Kruh je uzavřen, krysa běží. Jistě mohou být případy, kdy je auto skutečně efektivní, ale podívejme se kolem sebe kolik jich je. Nejhorší je, že takových věcí je kolem nás habaděj. Auto je jen taková nejotravnější a nejviditelnější ukázka. Přeci jenom to zabolí, když někdo obtěžuje svoje okolí jenom proto, že je blbej. Kromě toho, ale kupujeme desítky předmětů u nichž věříme, že nám ušetří čas a zkvalitní život. Kvůli tomu obětujeme neuvěřitelné množství energie, abychom zjistili, že jsou nám na h****o. Ale to bychom nebyli homo marketingu, abychom to přiznali. A tak se snažíme seč to jde, abychom sobě i okolí dokázali, jak jsme na to nakonec vyzráli. Tady tedy vidíme i poměrně snadnou cestu z koloběhu krysího kola – neběhat za blbostma a nevydělávat na ně peníze.
