Rychle a zběsile

auto

Je jen málo jiných příkladů, které tak pěkně ilustrují metodu udržení krysy v kole jako je automobilismus. Nedávno se mi jeden takovejhle krysáček zkoušel vysmívat jaká že to jsem socka, že nesnažím zoufale v okolí firmy zaparkovat svojí nablýskanou káru. Idiot mi skoro ani nestál za odpověď, ale přeci jenom jsem o tom začal uvažovat. Co mi na autech skutečně vadí? Nejsem náhodou ekodebil? Nepřiblížila se ke mně v MHD nějaká aktivistka a nevymyla mi v nestřežené chvilce mozek zeleným savem?

Snad ne. Můj odpor k používání auta vychází z instinktivního vědomí, že je to pro mne krajně neefektivní. A jakákoliv zbytečná neefektivita mne zatahuje do běhu v krysím kole. zkusil jsem si tento pocit kvantifikovat a výsledkem byla poměrně jednoduchá kalkulace potvrzující moji úvodní domněnku. Co do této kalkulace vstupovalo:

  • Cena za ujetý km včetně amortizace. Konkrétní číslo jsem vzal z tohoto článku http://auto.idnes.cz/spocitejte-si-kolik-stoji-provoz-auta-dxy-/auto_ojetiny.asp?c=A070528_105504_auto_ojetiny_fdv . Je to sice letité a provoz bude dnes asi dražší, ale to nevadí. Jde o princip. Nevýhodnost auta je dlouhodobá, nezávisí na konkrétním výkyvu ceny ropy.
  • Dlouhodobá průměrná rychlost. Ta se pohledem na palubní počítače několika kolegů pohybuje kolem 40km/h. I zde jsem chorobně optimistický za nezapočítávám například cestu z parkoviště k cíli, hledání auta apod.
  • Výdělek za hodinu (čistý) – zde jsem vzal dva příklady. 100kč odpovídajících cca 22tis u někoho chudšího a 200kč odpovídajících cca 45tis hrubého běžného pražského platu.

A co z tohoto galimatyáše vychází? Dvě pěkná čísílka:

  • Kolik hodin musím vydělávat na hodinu jízdy autem. Tedy při průměru 40km/h to odpovídí době za jak dlouho vydělám (40km * náklady_na_km )
  • Jaká je reálná rychlost auta. Tedy včetně těch hodin co musím sedět na prdeli abych vydělal peníze na jejich ujetí

auto-kalkulace

Výsledek ukazuje následující obrázek (sorry, ale tabulky se na blogspotu dělají strašně blbě). Udělal jsem dvě varianty. Loosera s málo ekonomickým autem a slušněji živořícího občana se zázračným autem. Vidíme, že looser musí na každých 40km hodinu sedět v autě a 6hodin makat jako šroub. Ve druhém případě to je lepší a na každou ujetou hodinku musíme počítat druhou v pracovním zápřahu. Troufám si tvrditm, že někde mezi těmito extrémy se pohybuje většina populace. S trochou nadsázku lze tvrdit, že když si nepořídím auto, budu méně pracovat a chodit pěšky, tak na tom budu víceméně stejně. Samozřejmě to platí, pokud auto využívám primárně sám a nevozím náklady těžší než notebook.

Obzvláště pikantní je pak auto kvůli dojíždění do práce. S trochou snahy pak člověk pracuje jenom proto aby mohl do práce dojíždět. Kruh je uzavřen, krysa běží. Jistě mohou být případy, kdy je auto skutečně efektivní, ale podívejme se kolem sebe kolik jich je.

Nejhorší je, že takových věcí je kolem nás habaděj. Auto je jen taková nejotravnější a nejviditelnější ukázka. Přeci jenom to zabolí, když někdo obtěžuje svoje okolí jenom proto, že je blbej. Kromě toho, ale kupujeme desítky předmětů u nichž věříme, že nám ušetří čas a zkvalitní život. Kvůli tomu obětujeme neuvěřitelné množství energie, abychom zjistili, že jsou nám na h****o. Ale to bychom nebyli homo marketingu, abychom to přiznali. A tak se snažíme seč to jde, abychom sobě i okolí dokázali, jak jsme na to nakonec vyzráli.

Tady tedy vidíme i poměrně snadnou cestu z koloběhu krysího kola – neběhat za blbostma a nevydělávat na ně peníze.

Lehká povolební nostalgie

zemedelske_noviny

Tak jsem se na chvíli odmlčel. Dílem dovolená, dílem jsem se trochu ponořil do jiné soukromé aktivity. Dílem jsem si přinesl donesl domů Prison Break (ano jsem pozadu, ale mám obecnou nedůvěru k seriálům, takže jsem dlouho váhal) a taky Zaklínač se ukázal být po mnoha letech první hrou, která mne opravdu chytla. A k tomu jsem si užíval konce léta, což je mé oblíbené období. Jo a abych nezapomněl, taky jsem byl líný něco psát. A najednou koukám, měsíc jsem si neublognul a to je jistě škoda. Možná je čas se s odstupem na ten měsíc podívat. Byl totiž poměrně zajímavý.

S babím létem přišla finanční krize. Trhy se hroutí, státy zachraňují co se dá a ono to nečekaně nefunguje. Všichni sledují houpající se kurzy a odmítají uvažovat o tom, že špatně není jen trend jednotlivých indexů. Chyba je hlouběji a není to jen čistě ekonomická záležitost. Pokud se krize prohloubí, bude to znamenat konec jednoho náboženství. Nikoliv jen výkyv. Ale to nikdo nechce slyšet a tak nadšeně sledujeme jak to jeden spadne o 10%, pak Moskva zastaví obchodování a druhý den zase letíme o 8,5% nahoru. Nikdo už dávno neví z čeho se vlastně ty procenta počítají a jaká je skutečná hodnota těch papírků.

Aby toho nebylo málo, tak Paroubek napsal knihu. Nečetl jsem ji, ale soudě dle následných událostí asi nebude dobrá. A aby toho ještě nebylo málo, tak vyhrál volby. Velkohubé chvástání se odpovědí pravým hákem znělo od středolevicového uskupení kolem Topolánka velmi ironicky a tak my Pražáci žijeme na osamoceném ostrově v rudém moři. Ono se toho stalo víc. Zpřísnilo se držení zbraní, trošku se zase zregulovala doprava a měšťáci zase dostanou místo lízátek radary. Ale to je běžné utahování demokratických šroubů. To známe a zabývají se tím jiní experti. Ale dost o  politice, pojďme ke mně domů.

Kromě jiného jsem se minulý měsíc věnoval zvětšování lebensraumu pro moji rodinu. Konkrétně jsem se snažil zprovoznit slep domu kde žijeme. Je to teď móda, bazén má každý niemand, ale pořádný slep, to je jiná. S ním se dá užít takové legrace, že se o tom vypráví až u soudu. A tak jsem se vyzbrojil smetákem, objednal kontainer, primalex a štětku a vrhl jsem do likvidace. Nemilosrdně jsem vyhazoval staré haraburdí, šmahem jsem ničil výdobytky celých generací pavouků a výsledek jsem čistě vybílil.

Rodina mojí babičky žila (či v mé osobě stále žije) v tomto domě od roku 1932, kdy byl postaven (taky krize, ale byli jsme buržousti a měli jsme se dobře). Pak přišla válka, po ní komunisti a nakonec jsem se nastěhoval já. A během gruntování jsem našel nemálo vzpomínek na těch předchozích 80let. Byť jsem založením cynik, tohle hrabání se v polozapomenuté historii vlastní rodiny na mne silně zapůsobilo. Třeba takový památníček mojí pratety. Narodila se v roce 1915 a v památníku jsou překrásně a pečlivě vyvedená věnování jejích dětských přátel. Dojemné jsou už témata a jejich patetičnost. Co si myslet o dětech, kteří své kamarádce dokázali do památníku popřát například aby “…jsi zůstala věrna českému národu a radovala se z jeho nalezené svobody.” Ti lidé tehdy měli ideály a cíl, překračující je samé. Což  jim upřímně závidím.

Ale pojďme dále. Práce na vyklízení sklepa se defacto zastavily v okamžiku, kdy jsem objevil svazek novin z roku 1962. Byl použit jako izolace v dlouho nepoužívaných kamnech. Jednalo se velmi zachovalé výtisky několika listů, jejichž čtení mne zcela pohltilo. Dovolím si je postupně digitalizovat a zveřejnit. Třeba zaujmou i ctěné čtenáře.

Dnes začneme v trochu humornějším tónu a to pohledem na několik článků ze Zemědělských novin, ústředního orgánu všech socialistických zemědělců. Takže co naše dědečky tenkrát trápilo? Z následujícího textu snadno vyčteme, že ani v socialismu se všechno nedařilo, ale nebáli si to přiznat. Navíc řepaři z Lounska mají recept jak na to. Národ s napětím sledoval stav zásob cukrovky:

repa

 

Naštěstí ve většině jiných odvětví se plán překračoval jako na běžícím pásu. A tak to má být. Díky soudruhům třeba z Chocně nebude o brambory nouze:

brambory

A navíc každý den přicházejí naši zemědělci s novými postřehy a zlepšováky:

 kritika-polemika-odpovedi

A zakončíme to vteřinami z konference. Bohužel jsem z kontextu nepochopil které  (asi XII. sjezd KSČ), ale nevadí. Hlavně že se tam spontánně tleskalo:

 

vteriny-konference

 

Tak to je pro dnešek vše. Příští výlet do historie bude o něco vážnější. Ti bystřejší z vás si možná všimli, že podzim roku 1962 se do historie zapsal něčím jiným, než šlechtěním brambor. A tak se podíváme na konec kubánské krize optikou rudého práva.

Follow

Get every new post delivered to your Inbox.