Nechte svůj plot nebo auto vydělávat. Pronajměte jen jako reklamní plochu získejte až desítky tisíc korun měsíčně. Tel: 2xxxxxxxx.
Text byl doprovázen fotkou jakéhosi domečku s malou reklamní plochou. Wow, řekl jsem si, to je ale píčovina^N. A tak jsem exkluzivně pro čtenáře tohoto blogu udělal takovou malou investigativní reportáž a zkusil jsem pronajmout nějaký kus plotu k reklamním účelům.
Velmi nepříjemným aspektem marketingu je jeho úspěšnost. Ať už si o marketérech myslíme cokoliv jedno je pravda – stádního konzumenta dokáží donutit téměř k čemukoliv. A on si ještě myslí, že to dělá z vlastní vůle a rád. Není proto divu, že se o tento obskurní obor lidské činnosti brzy začaly zajímat i kreaturky mimo komerční sféru, tedy politici a jiné mocichtivé skupiny.
Tím se marketing pozvedl na vyšší level. Zatímco klasické komerční reklama lže o nějakém produktu, politická reklama se snaží přikrášlit jinou lež. Tedy lžeme o lži. Narozdíl od pravidel matematické logiky však nezískáváme pravdu, ale sračku na druhou. Což ovšem nikomu nevadí, protože – jak s lišáckým úsměvem podotýkají různí zmrdíci – “svět chce být klamán”.
Jestliže komerční reklamu považuji za hnus, prolnutí politiky a marketingu pak považuji za hnus zelený a silně zapáchající. A mezi tímto zeleným hnusem je jeden obvzláště odporný odstín: marketing ekolobbystů. Tedy skupin, snažících se získat vliv a moc diky apelování na negativní jevy rozvoje technologické civilizace. Což o to, člověk ekosystém planety jistě zatěžuje. Stejně tak věřím, že šetrnějším zacházením s přírodními zdroji může lidstvo podstatně prodloužit svoji životaschopnost. Ale nevidím důvod proč bych kvůli tomu měl dávat peníze a moc zájmovým skupinám, kteří těchto faktů zneužívají k osobnímu prospěchu sebe nebo svých mecenášů. Moje averze zašla jednou tak daleko, že jsem na dívčinu v triku jedněch ekošmějdíků vysypal čerstvě zakoupené cvrčky. Cítil jsem se pak asociálně, ale na druhou stranu – co mohla čekat? Přiskočila ke mně na ulici, s psychopatickým výrazem natahovala pomyslný klobouk a mektala: “pane, jistě máte rád přírodu. Měl by jste chviličku?”. A parťák mne zatím obcházel aby mi vzal peněženku, pokud bych nechtěl zaplatit dobrovolně. Má reakce možná nebyla adekvátní a chudák chameleón se musel ten den obejít bez živé večeře. Ale jinak to nejde, je to jako s každým parazitem. Pokud se budu na blechy jen shovívavě usmívat a dělat, že je nevidím koleduji si o problém. A tak reaguji na zelené kampaně velmi podrážděně. A překvapivě jsem zjistil, že nejsem sám. Na internetu jsem narazil na několik fotek, kde řada lidí protestuje proti tomu aby byla cílem nátlakových reklamích kampaní organizace Greenpeace, což je jedna z nejagresivnějších greewashingových reklamních agentur. Lidé se fotí s vytištěným letákem A4 s textem “Mám cíl – nebýt cíl Greenpeace”. Jedna ukázka za všechny: Nápad se mi vcelku zalíbil a tak mne napadlo, že si udělám tričko s tímto nápisem. Pak bych mohl těm zeleným naháněčům v metru místo prostředníčku ukazovat hruď, což by je jstě potěšilo. Nemohl jsem se, ale zabavit dojmu, že leták není tak úplně v pořádku. Přijde mi málo úderný. Inu vzal jsem fotokrám a udělal jsem několik variant: Nejprve jsem vzkaz zjednodušil – hlavně nechci být grínpísákem. To radši lepru. Výsledek zde: I toto sdělení mi však přišlo příliš pasivní. Agresivitu ekolobbystů nelze jen tak tolerovat. Je třeba být aktivnější. A tak vznikla druhá varianta. Pokud máte na tričku tuto je vhodné po ukázání hrudi vytáhnout z kapsy boxera a začít zelenému poskokovi editovat obličej. Pro ty co místo boxera dávají přednost střelným zbraním jsem připravil poslední variantu. Ta má navíc výhodu, že je čtvercová a neobsahuje zbytečný text. Cítím jisté uspokojení – jsem přesvědčen, že se mi podařilo myšlenku původní kampaně pozvednout na úplně jinou úroveň. Pokud chcete jsou upravené letáky k dispozici na mém flickru pod kreativní licencí JTP (Jen To Používejte). Své fotografie můžete zasílat na adresu www.fotoblokada.cz, jistě budou mít radost. 
¨
Jak zatočit s piráty silnic dumali úředníci nad studenou kávou. Seděli den, a dumali. I seděli druhý den a káva kvapem ubývala. A jak plynul čas stali se z kdysi mocných a krásných úředníků jen stíny ploužící se mezi ponurými statistikami dopravních nehod a jásavými grafy vybraných pokut. Řešení nepřicházelo. I modlili se ke svatému Šimonovskému o znamení bodu, a k požehnané obálce o morální sílu vstát a bojovat. Když v tom kolem procházel dědeček Hříbeček. Pohostili jej, napojili jej a dobrý mužik se jim ministersky odvděčil. Čiperně vyskočil na stůl, škrpálkem shodil stoh šanonů a cvakaje sešívačkou do rytmu počal prozpěvovat.
Když tě pirát silnic tě trápí? Když tě život netěší. Musíš krutej trest mu dáti, Ten trest trestů největší! Jen ať paznecht jeden vidí, Jaká hrůza čeká ho. Připrav jemu strašný osud. Připrav jemu divadlo. V tom divadle jako živí Ať jsou lidi poctiví A ten pirát ať se vidí Jak je všechny odpraví Plakat bude syčák starej Hrůzou bude ve tmě řvát A hned zejtra bude hodnej Svý kolo si vosedlá! Dědeček dozpíval a ztratil se v záblesku jasného světla i s 10% provizí. Nebudu dál pokračovat v nadějně se rozbíhající pohádce. Konec jistě všichni znáte, ostatně iDnes už o tom briskně informovala. Úředníci po kolektivním brainstormingu s dědečkem Hříbečkem vymysleli kladivo na zlé řidiče – videoklip. K nahlédnutí a ochutnání zde. Při čtení svazácky uvědomělých vět redaktorů si nemohu nepoložit kacířskou otázku: je to sakra k něčemu? Přeci jenom za 150mega se dá udělat ledacos jiného a je to i mých 15 kaček. Když pominu význam této akce pro kamarády lidí z ministerstva a další subjekty napojené na korupční penězovod, tak to tom dosti pochybuji. Důvody k tomu mám tři: Vezmu to odzadu. Jak je sakra forte, hromy, blesky možné, že když už se někdo rozhodne něco takého točit, že to natočí tak mizerně? Kdybychom byli první zemí, kde se něco podobného dělali, tak neřeknu. Ale celá kampaň je zjevně okoukaná ze zahraničí. A při tom obšlehávání nějak vypadly nepodstatné věci jako emotivnost a působivost. Ale to je, jak známo, chyba většiny špatných remaků. Ostatně posuďte sami. Vžijte se do role člověka, který se právě chytá nastoupit do silného červeného auta s náhonem na zadní kola, řítit se po silnicích rychlostí přesahující zákonné limity a vraždit neviňátka. Tááák. A teď se podívejte na klip pana Renče. Výborně, zapište si do vrahodeníčku dojem. A teď namátkou dva klipy ze zahraničí: .. a nebo další podobná. Zapište si znovu dojem. Vyšlo vám to jako mně? Také je originální anglická verze o něco silnější a působivější? Kde se sakra stala chyba. Tak zaprvé česká verze nepracuje s reálnou situací. Klip odpočatou pracuje s tak uměle vykonstruovanou osobou, že to bolí. Vezmeme všechny atributy zlého člověka, kterého masy nemají rády a smícháme do megadémona. To bude vono: Výsledek: divák se s příběhem neidentifikuje. Takovýhle člověk prostě není reálný. Původní kampaň pracovala s uvěřitelnými situacemi, které se mohou stát každému z nás. Klip je dále prvoplánovitý jak balistická střela. Od začátku je jasné co se stane, jediný kdo se diví je ten řidič a to ještě špatně. Původní klipy měly zvrat, pointu. Přechod mezi absolutním klidem venkovské krajiny a smrtí. Klip si sice hraje na brutalitu, ale bojí se jí zobrazit. Brutalita končí kečupem na skle. A to je málo. Navíc důsledku omezuje na symbolické zavření zlého člověka do kriminálu, což je z pohledu siváka hepáč jak svině. Ten zlej hajzl dostal co si zasloužil. Nevidíme otce vychovávajícího doživotně zmrzačené dítě, nevidíme rodinu zabité ženy plakat na pohřbu, nic. Když chceme klip ukazující důsledky, tak je sakra musíme ukázat. Takový ten sadismus na diváka, který předvádí Mel Gibbon v Apocalyptu nebo Umučení krista. Jo a chybí tomu dobrá hudba. Takže z pohledu marketingu rada dědečka hříbečka moc nezabrala. Co z pohledu dopravního experta. Přinám se, že této oblasti rozumím jako pověstná koza petrželi, ale něco málo se také dá najít. Tak kupříkladu se nám vlézá otázka. Jak ta britské kampaň fungovala? Podíváme-li se na vývoj nehodovosti a počtu úmrtí ve Velké Británii, tak nezbývá než smeknout pomyslný klobouk. Pokud vládní statistika vysloveně nelže, tak se Britům daří již několik let za sebou snižovat počet nehod a zabitých a to i při rostoucím objemu dopravy. Gratulujeme. Statistika neměří vedlejší efekty. Tedy kolik se kvůli tomu instalovalo radarů, o kolik soukromí přišel běžný občan a kolik celá šaráda vlastně stojí. Ale to neřešme. V duchu okřídlené floskule o tom jednom jediném zachráněném životě to nadšeně akceptujeme. Při bližším pohledu je ale zřejmé, že tento úspěch netojí na jedné televizní kampani. Vláda v roce1988 sepsala Road Traffic Act, kterýžto definuje jednak cíle pro rok 2010 a jednak rámcové metody jak jich dosáhnout. Jedním z klíčových prvků je delegování odpovědnosti na místní samosprávy, které samy mají za úkol analyzovat příčiny nehodovosti a odstranit je. Centrální plošné zásahy a intervence jsou relativně malé. Brutalklipy jsou tedy pouhou malou součástí desetileté strategie. Nehodovost klesala před nimi a její pokles se moc nezměnil. Informace o přímém vlivu této konkrétní kampaně jsem nenašel. Co z toho vyplývá pro nás? No co asi. Dědeček Hříbeček v útrobách ministerstva poradil něco co nepotřebujeme, co nebude fungovat a úředníci to navíc udělali blbě. Bravo. Koza se nažrala a tráva zase doroste. 150mega prohučí přes kamarády, možná se zhmotní v nějakém tom pěkném rychlém autu a bude hej. Myslíte si, že jsem škarohlíd. Výborně – pojďte se vsadit. O co, že odvysílání klipů nic nezmění. A úředníci se budou dramaticky podivovat, že ani tahle zbraň posledního soudu nezabrala.
Nemám rád reklamu, nemám rád spam a nemám rád lobystické skupiny, které pod pláštíkem lísání k přírodě ukusují z veřejných rozpočtů a syslí si moc. Včera večer mi do inboxu přistála vzácná kombinace, která mne skutečně zvedla ze židle. Pan Miroslav Patrik (dz.brno@ecn.cz) z organizace Děti země mi poslal výzvu, kterou se mne pokouší lacině vmanipulovat do nátlakové akce proti vybraným rozvojovým akcím v regionech. Pro detaily se můžete podívat na stránky z emailu. Mecenášům pana Patrika prostě vadí, že se někde bude stavět silnice, elektrárna nebo úložiště jaderného odpadu. A tak povolali do zbraně Děti země a ti udělali mašinu na lobování. Člověk nemusí nic studovat, jen klikne a vyjádří tak svůj nesouhlas. Prefabrikovaná občanské společnost v praxi.
Necítím se povolán rozhodovat o tom, kde je optimální vést silnice ani kde je nejvýhodnější ukládat vyhořelé palivo. Možná skutečně je záměr vlády špatný. Co vím ale jistě, že je podobná forma nátlaku je mi z duše odporná a staví celý princip občanské společnosti na hlavu. Místo angažovaného občana tu máme klasický reklamní brainwashing. Když to nezabere, tak příště k tomu dáme i spotřebitelskou soutěž. Tedy pardón. Vlastně nespotřebitelskou soutěž, kdo spotřebovává, ten je špatný! Něco ve stylu – každý stý přivázaný k plotu u temelína nedostane poukázku k nákupu, ale maličkého zeleného plyšového medvídka z recyklovaných ekohoven. Ale musí předtím poslat placenou SMSkou popis svého zážitku a vyhrát ve slosování. Suma sumárum – zelený mor se nám modernizuje. S rostoucí mocí se do těchto organizací dostávají lidé, kteří vědí jam manipulovat masy a dál si mastit kapsu. Místo uhrovitých teenagerů přicházejí lidé, kteří vědi jak na nás, a proto je nutné se bránit. Jak na ně? Legálně. Pokud Vám dorazil páně Patrikův liebesbrief, tak doporučuji: Na základě návrhu PÚR ČR 2008, který byl zveřejněn na webových stránkách Ministerstva pro místní rozvoj (dále jen „MMR“), Vám posílám můj souhlas se záměrem výstavby dálnice D3 popsaném v bodě 98 tohoto návrhu. Jakožto občan České republiky prosím o prioritizaci tohoto záměru, neboť [vlastní tvorba, zdůraznit vliv na menšíny a populace žab]. Prosím proto o zachování tohoto bodu v původním znění návrhu. S úctou Hugo Vomáčka A teď několik dalších návrhů z kategorie pubertálních: Takže vhůru do zbraně. Plíživě se nám tu roztahuje někdo, koho jsme nezvolili a nechtěli. A metody začínají být čím dál nevybíravěší. Dnes ekouši objevili directmarketing. Co to bude zítra? 
Globus má skutečně idiotskou reklamní kampaň, kterou nechápu, ale musím se na ni dívat protože ji mám přímo před domem. V náhlém záchvatu inspirace mne napadlo vstoupit s nimi v živý kontakt. I usedl jsem a napsal email, který praděpodobně také nepochopí. Tím jsme si kvit
Tak pokochejte se pohledem na ten skvost (sorry za TK, foceno mobilem. Objektivem zrcadlovky bych na to neplýtval):
A zde email, který doufám pochopitelností a kvalitou koresponduje s nablblým krtkem: Uznávám, je to trochu pubertální, ale stejně doufám že odepíšou PS: Kristiane klobouk dolů, kam se hrabe kampaň rozum a chtíč.
Varování: Tento článek hrubě uráží konzumní uvažování a je psán s ohledem na dopravní situaci v Praze a dalších velkých městech.
Auto patřilo v minulém století k nejrychlejším a nejbezpečnějším způsobům dopravy z místa A na místo B. V posledních dekádách dvacátého století však cena automobilů vůči kupní síle obyvatel klesla natolik, že se dostalo do ruky nejširšímu plebsu. Důsledky vidíme všude kolem. Auto si dnes může dovolit skutečně každý a tak se na silnicích setkáváme opravdu s každým. A husta to není setkání ani trochu příjemné. Překvapení tupounci se pak rozčilují, že není kde zaparkovat, nadávají na to jak jsou silnice plné, ale poslušně nasedají každé ráno do své plechovky a protrpí si cestu do práce. Díky nim se z měst staly mrtvé zóny a jejich stádnost umožnila vznik bizardních center nákupů a socíálně patologických satelitních městeček. Zírám na to a nestačím se divit – jsou to lidé nebo už jenom lumíci? Odpověď je prostá milý watsone. Jsou to lidé poslušní povelů marketingu.
Ano, udržování kultu dnes již téměř neužitečného automobilu je jedním z největších kouzel marketingu poslední doby. Minf washingoví mágové dokázali nemožné: Jaké jsou základní metody manipulace v tomto případě? Co si vlastně kupujte když podepíšete několikaletý leasing na nový zázrak z mladé boleslavi? Falešný pocit jedinečnosti Iluze svobody a nezávislosti Pozorně studujte reklamu na libovolné auto. Zpravidla se vás snaží vzbudit dojem, že budete s tímto vozem na silnici sami, že celý svět, všechny silnice, lesy, hory, parky, že vše bude jen čekat až se jimi projedete nebo až v nich zaparkujete na fantastický piknik. Hmm, a ono je to trochu jinak. Srovnejte následující dva obrázky a zkuste najít deset rozdílů. A) Marketingová vize používání auta – no není to krása? B) realita – ne, není to krása Mnoho PR materiálu bylo popsáno k tomu, aby se vytvořila vazba mezi nezávislostí a vlastnictvím automobilu. A autofilové na to skočili jak na špek a v internetových diskusích pak čteme argumentační perly typu: “Co bych dělal, kdybych neměl auto a onemocněla by mi babička.” Všimněte si, že naivní dkuskutér se snaží hrát to neobratně na emociální strunu. A neuvědumuje si existenci zdravotnícké služby či taxislužby. Plechovkáři si skutečně nechali do mozku nasadit dojem, že jezdit autem je děsně cool, free, in a navíc pravicové a nezávislé na státu. Hmm. Jednom od státu chtějí postavit silnice, nechají se označkovat, fotit na každém kilometru, nechají si schvalovat co všechno mohou na nemohou a i přes to se dokáží cítit buřičsky neregulovaní. Wow. Substituci sebevědomí Řekl bych, že tohle je jediný současný reálný přínos auta. Zatím se nestihl kodifikovat žádný jiný vnější znak sociálního statusu a tak je vlastnictví a prezentování auta klíčové pro každého, kdo nemá na to být výrazný jinak. Což je většina. Pozlátko luxusu Reklamy vnucijí představu luxusu spojeného s užíváním auta. Substituují tak potřebu skutečnou – někam se dostat – za pořebu umělou – řídit vůz XY. Ale je to tak? Skutečně se domíváte, že sednout v 7 ráno do jekéhokoliv auta, hodinu točit volantem, půl hodiny se pokoušet zaparkovat a pak při vystupování šlápnout do hovna je něco extra? Já ne. Za skutečný dopravní luxus považuji, když mne někdo odveze pohodlně a rychle na místo kam chci. Ne když já sám musím absolovovat martýrium řízení na silnicích zaplněných hulváty. Je úplně jedno jak kvalitní jsou sedačky či audiosouprava a jak silný je motor. Tyhle rádobyluxus šidítka mi ztracený čas a zpruzení nenahradí. Někdy se podívejte kolem sebe v dopravní špičce. Schválně, kolik uvidíte úspěšných a pokojených lidí za volanty ostatních aut. Zpravidla nikoho. Ti buďto ještě spí nebo se nikam nepotřebují plahočit nebo mají na to aby si v místě služební cesty zaplatili hotel na noc, nebo mají vrtulník a či alespoň mají řidiče. Luxus je mít čas a nemuset škudlit minuty přejížděním z pruhu do pruhu. Pohonění drobného škudlila Auto je idální na úspory. Alepoň to tvrdí reklama, a ta má vždy pravdu. Kapsu malého českého škudlila hladí nízkou spotřebou TDI motorů, akční slevou na zimní pneumatiky a chlácholením o tom, že tohle auto se ještě dobře prodá. Pak přijde pár PR článků o tom jak jsou ty české dráhy drahé, nabídka leasingu s nulovým navýšením a iluze toho, že jsem strašně ušetřil je na světě. Človíček si pak zahltí mozek počítáním průměrné spotřeby a nevšimne si, že roční lítačka na MHD stojí méně, než měsíční náklady na jeho plechového miláčka. Ekošidítko Za ovzláště zábavnou považují stávající trend prodávat auta jako něco šetrného k životnímu prostředí. Nedávno jsem viděl reklamu na jakési vozítko, ze kterým jakoby vyrůstala tráva. Iluze toho, že koupí nového auta pomůžete matičce zemi je fakt povedená. Když ji navíc posvětí i ekoguru bursík svými nulovými emisemi u svého ekovehiklu, tak je tragédie dokonána. Takže milí mladí přátelé – doprava autem bude vždy rána pod zelený pás. Vždy ke své dopravě rozhýbáváte několik set kilogramů hmoty, vypouštíte více či méně exhalací, hlučíte, vytváříte zóny de se nedá žít a zabíráte každou volnou plochu jako parkoviště. O energetických nákladech na sestavení auta ani nemluvím. S tímto se buďto smíříte – což je můj případ a nebo si auto vůbec nekupujte. Ale vyměnit staré za nové s vizí toho, že tím budete zelení je fakt pitomost. A je majstrštikem markentigu je, že dokáže auto prodávat lidem s podlomeným ekologickým svědomím jako lék. Tleskám jedněm a pláču nad blbostí druhých. Tolik můj skromný pohled na lidi v autech. Jsou bezesporu užiteční – pohánějí svojí hloupostí ekonomiku a umožňují mi příjemně se projíždět parkem na kole. Ale nechápu je. Pro šťouraly – ne, skutečně nemám nic proti automobilismu a nejsem žádný ekoblb. To není tak černobílé. Sám jedno poměrně kvalitní auto vlastním. Jen posledních pár let sleduji pokles najetých kilometrů z několika tisíc měsíčně na pár stovek, někdy ani to ne. A nepřímo úměrně tomu sleduji, že mi to vůbec, ale vůbec nechybí. Auto má svoji nezastupitelnou roli jako univerzální dopravní prostředek, kterým se ráno odvezu do práce, zvládnu v něm služební cestu do plzně, cestou koupím sud piva na večerní kalbu a v sedm už sedím 30km za Prahou a narážím s kámoši pípu. Tohle ničím jiným, než autem nezvládnu a nemám zájem tento životní styl měnit. Ale těch situací, kdy je autoskutečně užitečné ubývá a pro pražáka už se dají pomalu spočítat na prstech jedné ruky.
Je to úžasný autosvět, každý rok nový vychlí mraky automobilek nové modely hned v několika osvědčených řadách. Je z čeho vybírat a každý má auto přesně pro sebe. Trochu smůla, že mraky těch různýc značek jsou jen stejnými koncerny vlastněné variace na jedno téma. Nekonečné variace na pár stejných podvozků, deseti motorů a pochopitelně nekonečně variabilních přihrádek a barev laku. Unikát jak víno. Výsledkem, je, že nadšení z nového vozu velmi rychle opadá, když napálený kupec zjistí, že jeho limited edition má i Mário Lakatoš z vedlejšího vchodu. Někteří obvzláště tupí jedinci se těší na ten pocit jedinočnosti, až budou konečně sedět v tý káře vole, a tím se odliší od socek. U těch chytřejších z nich toto nadšení zmizí během prvního měsíce. Jen tupoun s extra výdrží se dokáže v pražských zácpách cítit jako pán ve svém vlastním kočáře 1.9DTI natrvalo. problém je, že většina těchto maníků dojde k mylnému závěru a snaží se pocit jedibečnosti dohnat lepším autem. Takový mercedes přeci skáče v zácpě daleko lépe.
Níže uvedený scan z firemního časopisu dorazil emailem. Bojím se bojím, že nejde o podvrh. Ve skutečnosti si tak trochu přeji, aby to byl podvrh. Tak trochu hodně moc si to přeji. Protože pokud tohle skutečně někdo myslí vážně ……
Pokud na okamžik připustím, že je to reálná snaha motivovat zaměstnance, tak rozhodně mohu doporučit vynikající stránku pro hudební inspiraci: http://www.sojuz.cz. Protože k tomuhle super textu to chce nějakou údernou melodii, ideálně s trubkou a bicími. Agitka na kterou se nedá pochodovat je agitka na pikaču.
Napětí v místnosti vrcholilo, růžolící hebounká rulička se skvěla uprostřed konferenčního stolu. Notebooky tiše vrněly a projektor blaženě vyfukoval horký vzduch. Vtom vstoupil on – manager. Všemi oblíben, v nevtíravě elegantním, ale značkovém obleku. Na tváři hřejivý úsměv a v očích odhodlání. Přelétl jiskrným zrakem svůj tým a nechal naplno zapůsobit hřejivý pocit vzájemné důvěry a hrdosti. “Kretén” pomyslel si radostně se usmívající Karel. “Má zase rozepnutý značkový poklopec, mamlas jeden, ” všimla si Marta a raději ještě víc vypnula hruď. Manager se postavil do čela a odhodlaným hlasem pravil: “Budeme brainstormovat. Jste všichni profíci a pravidla znáte. Tak gouon, do hodinky tu chci mít eňoňuno název, pro tenhle zázračný produkt!”. Tým svorně cvičně potřásl mozky za začaly padat kreativní nápady: “Laskounek,” zkusil někdo na rozcvičku “Top cleaner“ “A pro jakou je co cílovku?” zkusila Marta vypadat zkušeně “Brainstormujeme! Tohle není žádná diskuse, abe brainstorming!!!” zahrměl postarší zkusšený senio accout a všichni moudře přikývli “Zkusil bych Alohama” zachránil odvážným návrhem situaci manager. Všichni si oddechli, a ocenili potřesením hlavou kreativitu a špici návrhu. Dlouho se nikdo neodvážil nic navrhnout, ale všichni cítili, že je nutné pokračovat, že rituál nekončil. “Utra soft mazel,” odhodlal se první odvážný Ale byl ihned trumfnut: “Extra long mazel!” a tak návrhy padaly další slastně dlouhé kreativní minuty. Až pojednou železná brainstormingová disciplína polevila. Začalo to nevinným návrhem: “Análníček“ “To je blbost, až je to dobrý” uchichtla se Marta “NENEGUJ, tohle je brainstorming,” zahřměl dav “Promiňte,” špitla “Ultra long promiňte!” trumfoval opět někdo zleva “To ne, to se jenom omlouvám,” bránila se vyplašená Martička “NENEGUJ krávo,” plivnul jí do tváře kdosi “STOP” pronesl manager a bylo znát, že je rozzuřený. “Se sabotéry se tu nemažeme a tohle je jasné sypání písku do soukolí našeho marketingu. Vy si snad junior-kolegyně myslíte, že máte patent na rozum?” “ouuuuu,” skučela přes zuby Klára. “To je dobrý”, zhodnotil návrh Karel, který chvíli nedával pozor a teď se vzbudil. Ostatní se přidali: “Zní to jako cooool a dobře se to bude pamatovat.” “Ten název má cit! To budou vizuály, už se na ně klepu,” jásala nějaká slabomyslnější kolegyně Manager pochopil, změnu situace a jako první poklepal Martu po rameni: “Dobrá práce,” usmál se zářivě a Marta vystresovaná změnou z průseru źatím nepochopený úspěch neudržela stolici. Rychle uchopila demo produkt a odkvačila pryč s toaleťákem vlajícím za ní, kňučíc bolestně vítězné OUUUUUU. Všichni dojatě tleskali, leckdo i slzu zatlačil. A jestli je ze zasedačky někdo nevyhodil, tleskají tam dodnes.
Před týmem stál veliký, převeliký čelendž. Karel by řekl, čelenž jak prase, ale nevěděl, jestli je óká říkat prase a tak radši mlčel. Byli nejvyšším vedením pověřeni k pojmenování zcela nového produktu, na kterém ještě oko zákazníka nespočinulo a jenž teprve čekal na křest lounchováním na panenské trhy. Marta si sice myslela, že je jenom obyčejný hajzlpapír, ale byla jenom junior marketing specialist a tak radši mlčela – co kdyby to hajzlpapír nebyl? Třeba to bylo opravdu něco nového, radši se zeptá Franty od techniků.
Poslední týden se pro mne nese ve znamení webu 2.0 a sociálních sítí. Každej se posral a myslí si, že objevil ameriku. Klienti by to chtěli použít v kampaních, manažeři se o tom dočetli v Marketing&Media a naše uklízečka hned po vytření hajzlů běží mikroblognout na twitter jak zase někdo nepoužil záchodovou štětku.
Takže to co vlastně jsou ty sociální sítě, odkud to vylezlo a co s tím?
Můj pohled na celou tuto módní vlnu je poměrně skeptický. Internet umožňoval sociální kontakt a sdílení od počátku. Co jiného je email, co jiného jsou diskusní servery typu www.okoun.cz nebo www.lopuch.cz? Co jiného budoval kompost než komunitu lidí? Dnešní sociální sítě přinášejí některé nové vlastnosti, ale nic z toho není nijak zásadní. Stejně dochází ke kontaktu primárně s lidmi, které znám na své první úrovni. Využití přítele mého přítele se stejně odehrává tak leda ve snách přiteplalé minority. A sociální síť umožňující efektivní párování s nepřáteli mých nepřátel jsem ještě nenašel.
Takže proč? Vidím dva důvody:
Liked-in není nic jiného než jinak udělaný nástroj pro HR, kde jako idioti necháváte své údaje personalistům. Facebook je obyčejné reklamní médium Microsoftu. A tak dále. Ty nejméně nápaditá projekty mají sociální sítí jen generují návštevnost, kterou pak zpeněží za inzerci. Ty nápaditější dokáží vydělávat na vašich vztazích.
Takže boom sociálních sítí je stejný jako boom mobilů. N ikdo je ve skutečnosti nepotřebuje, ale marketéřům se to zdálo dobré. Tak to tlačí lidem do hlav. Socializujte se, množte se, ale mějte na paměti, že to asi nebude zadarmo. Za ten kus HTML a zábavy co dostáváte asi budete něco muset dát. Je dobré si uvědomit co a rozhodnout se, zda mi to za to stojí.
A teď mne omluvte, jdu někde obšlehnout a lehce upravit nějaky pěkný koncept jak na vás vydělat.
Dlouho jsem se tak nezasmál jako při pohledu na to jak to podle marketingových mrdek krásně šlape v Manchestru:
Napadlo mne hned několik doplňkových sloganů:
Inu, i senior marketing guru se někdy utne. Tedy pokud v tom není zakódováno nějaké skryté poselství. Třeba ekovýzva k zastavení zlých a čmoudících strojů. A nebo to je velmi rafinovaný apel na vládu aby místo výuky “komunikačních a sociálních dovedností”, “eko cítění” a dalších pavěd zkusmo zařadila do výukových osnov fyziku.
