Jak jsem psal v předchozím příspěvku – ač většina náboženství tvrdí opak, připomíná životní snažení většiny z nás činnost krysy v kole. Ale sakra proč? Vždyť jsme o tolik chytřejší než ta chlupatá potvůrka. Dovolím si citovat jeden humorný příběh z jakési hnihy o zenu:.
Žáci prosili mistra aby jim ozřejmil rozdíl mezi zvířetem a člověkem. Mistr svolil a řekl:
“Představte si bludiště, které má čtyři chodby. Do druhé z jich dejte sýr a do bludiště pusťe krysu. Po chvíli jej najde. Když budete pokus opakovat pár dnů, tak se krysa naučí do druhé chodny chodit rovnou. Člověk se zachová stejně, možná se do druhé chodny naučí chodit o něco rychleji.”
“Jednoho dne začněte sýr dávat do jiné chodby a v pokusu pokračujte. Krysa nejprve pár dnů bude hledat ve druhé chodbě, ale pak začně chodit správně do nové chodby. A co člověk? Ten do druhé chodby bude chodit stále. Vytvoří si k tomu odvážné myšlenkové konstrukce vysvětlující, že je správné do té chodby chodit a bude se utvrzovat v přesvědčení, že se jedná o tu jedinou správnou volbu. Raději chcípne hlady, než by přiznal chybu.”
Ten příběh je bohužel pravdivý – človek se sice vletně pojmenoval Homo sapiens, ale rozumem se řídíme jen ve vzláště vzácných okamžicích. Naprostou většinu našich činů řídí buďto fyzické potřeby nebo společenské předsudky. A devedesát procent času strávíme řešením konfliktů mezi těmito dvěmi extrémy. Jak (skoro) řekl starouš Freud: “Chtíč a předsudky nemohou být v opozici natrvalo.” Chceme šukat tuhle kočku, ale je morálně neúnosné sbalit sestru, a tak si ho vyhoníme nad časákem. Máme chuť na něco dobrého, ale je módní chodit do McDonalda a tak žereme sračku v housce. A tak podobně. Rozum je zatím na dovolené.
A tak není příliš těžké donutit průměrného krysáčka k budování lepších zítřků. Pokud se nám to nelíbí, tak je dobré se zamyslet nad pár otázkami.
a) Kdo a proč nás k tomu nutí
Kdokoliv má aktálně moc a nutí nás k tomu aby ji měl ještě víc. Systém je ale poměrně složitě převodovaný – looseři jako vy nebo já točí malými kolečky a ty dávají energii větším zvířátkům aby mohla běžet ve větších kolech a tak dále. Možná se to někde zastaví a nebo možná ty největší mastodontí krysy běží v obrovských kolech a vytvořená energie slouží pro pohon jednoho jediného maňáska, kterému se směje senilní stařec -vládce krys. Těžko říct, z perspektivy obyčejného člověka toto rozpoznat nelze a není to nezajímavé. Do kol nás tedy poháněli feudálové, krutí kapitalisté, laskaví komunisté i přísní fašisté. Dnes nás do nich ženou kapitánové průmyslu ve jménu liberální demokracie. Běžící krysa nejen že vyrábí energii (= moc = peníze), ale navíc nemá čas blbě kecat.
b) Jak nás ženou
Nástroje k tomu udžet masu krysáků v nesmyslném a neuspokojujícím pohybu jsou různé. Jednalo se a bude se jednat o kombinace cukru a biče v různých formách. Komunisté nabízeli curk ideologie a bič státního aparátu, feudální systém motivoval chudobou jež cti netratí a hmatatelným bičem drába a naše demokracie rafinvaným kouzlem konzumího způsobu života jež je cukrem i bičem zároveň.
d) Co se stane když se na to vykašlu
Toto je zásadní rozdíl mezi různými systémy. Vždy někdo někoho hnal do kola a bude hnát, ale systémy se liší tvrdostí s jako zacházejí s jednotlivci jež systém opustí. Je jasné, že pokud jej opustí výrazné procento, systém se položí se všemi rozkošemi z toho plynoucími (konec stávající civilizace, vzniklá anarchie, boj přeživších, vznik nové struktury moci a jedeme znova lehčí o pár miliónů mrtvých). Některé systémy tvrdě trestají byť i malinké vykročení z řady pomocí exekutivní mocí. Jiné se spoléhají na to, že drobné odchylky nevadí a nechávají je žít. Sem patří i stávající systém a měli bychom tomu být extrémně vděčni. A zneužívat toho. Z mého pohledu je prakticky jediny rozdíl mezi socialismem a stávajícím stavem právě v tom, zda je možné z kolotoče vystoupit. Jinak se jedná o podobné materialistické ideologie lišící se v drobných nuancích a efektivitě alokace zdrojů.
Konzumismus jako ideální pohon krysáčka
Kdepak já vidím mechanismy pohonu v současné společnosti. Základem je bůh konzum a jeho prorok růst. V našich mozečkách je od mala tvořen podmíněný reflex, že všechno musí růst. A to trvale. Pokud něco přestane růst je to automaticky vydáváno za krizi aniž bychom zvažovali jak je to vysoké a zda už toho náhodou není dost. Náš mozek je veden k životu ve světe prvních derivací klíčových veličin. Vsadil bych se, že víc lidí zná hodnotu růstu načeho HDP, než absolutní hodnotu této veličiny na hlavu. Tento zákon růstu je přítomný skutečně ve včech oblastech naší společnosti a výchovy. Zkuste se někdy ptát, proč? Nahlas. Proč bych měl vydělávat víc? Potřebuji to skutečně? Proč musí naše firma vydělat víc? Ono nám to nestačí? Zkuste se ptát. Pravidla nedostanete odpověď. Též si všímejte jak je růst oslavován v médiích. Jakákoliv zmínka o růstu je popsána v pozitivním kotextu, aniž by se minimálně hodnotilo zda je to skutečně dobré. “Domácnosti nakupovaly meziročně o 10% více” jásá blbeček v článku. A já se ptám a kurva co má být?
Kromě růstu jsme se nechali nahnat do patologické neofilie, tedy obscese novými věcmi. Každé zboží je obměňováno nejdéle v ročním cyklu. Často se jedná o minoritní, kosmetické změny, či jen změny obalu. Ale je to něco nového a náš mozek se naučil pohrdat tím co je staré. Dokonce nám do hlavy namrdali krásné větné spojení “morálně to zastaralo“, které nás nabádá nepoužívat ten dva roky starý šunt a rychle běžet a koupit si nový. Tomu se pak bohužel podřizuje i výroba a trvanlivost výrobků, ale to je druhotný jev. Primární je ochota blbečků měnit každý rok nějakou věc za věc stejnou s oblými rohy a o 10% vyšší cenou.
Církví tohoto náboženství je pochoptelně můj oblíbený marketing, který staví na dvou základních pilířích:
- Vytvoří frustraci – nemáte něčeho dost nebo máte něco nehorázně zastaralého a proto nejste šťastní.
- Nabídne rychlé a bezpracné řešení – konzumujte to či ono, vono se to hned spraví
Zákazník koupí, rychle zjistí, že je to napikaču a je dále frustrace. Frustraci rychle prohloubíme a nabídneme snadné řešení ….. Ani na posté si ten člověk neuvědomí, že konzum jako takový zpravidla neuspokojuje. Druhá chodba zleva jak vyšitá.
A co je bičem? Bičem je náš společenský status. Kult mladých krásných a úspěšných nás nám vmyl do mozku, že člověk má být posuzován jen a výhradně dle toho jakými věcmi se obklopil a jak dobře vypadá. Ideálně, když může to dobré vypadání podložit kartou do drahého wellnes studia. Vypadat dobře zadarmo je tak trochu sockovaté. A tak hned poté co se vyšplháme na nějakou pozici a méme o nějakou tu korunu víc, tak přijde ťafka typu: “táto, teď když jsi ten uberunter exekutiv acount, tak bysme asi neměli jezdit fábií.” A tak koupíte oktávii a tím jednak svůj vyšší staus deklarujete navenek a jednak srovnáte vaše cash flow. Sice vyděláváte víc, ale máte stále stejný hovno. A jedeme pěkně znova.
Na vyšších levelech se pak jako pojistka přidává zadlužení. Donutíme toho debílka koupit si na dluh něco co nepotřebuje a von pak bude běhat až si ušoupe vocas.
Vypadá to jednoduše, ale skutečně skáčeme na takto jednoduché triky jako opice na banán. Je tedy dobré si uvědomit, že často jste hloupější než krysa v bludišti. Konkrétně pokaždé když:
- si koupíte něco co nepotřebujete. Zde pozor! Netvrdím, že člověk nemá vyhazovat peníze za věci, které mu jen dělají radost. Ale opravdu je to ten nový mobil? Je ta radost trvalá nebo je to jen ïluze
- svoji potřebu potlačíte a zachováte se podle “obecného vkusu”. Takzvaně jste “in”. Tedy “v piči”.
- podlehnete dojmu, že je něco zadarmo
- koupíte si něco na co nemáte aniž byste o tom skutečně přemýšlěli
- podlehnete dojmu, že vlastnictví nějaké věci vás učiní šťastným, lepším atd.
- atd.
Pěkné, že. Osm hodin denně hákujeme abysme si mohli pořídit věci, které nechceme v domění, že nám to udělá radost. To už snad nesnenese srovnání ani s tou krysou. Tak možná s dutohlavem dlabozobým, hloupějším předkem slavného blbouna nejapného, A teď jak z toho ven, ale o tom až příště.
