…a všechno mu bude dovoleno

V jednom z předchozích zápisů jsem zmiňoval knihu 1984 jako jeden ze zádních románů, které by si měl každý přečíst alespoň dvakrát. Nebo tolikrát dokud jej nepochopí. Dnes bych zmínil druhou knihu, jejíž neznalost považuji za zásadní chybu. Není to úplně novinka, ale o to je její poselství naléhavější. Mám na mysli knihu Bratři Karamazovi, kterou Fjodor Michajlovič Dostojevskij napsal v carském Rusku léta páně 1880.

Knihu jsem poprvé zkoušel číst na gymnáziu a vůbec jsem ji nepochopil. Pro puberťáka myslícího si, že sežral moudrost světa, byla sama zápletka knihy zbytečná a nepochopitelná. Když k tomu připočteme sadistickou rozvláčnost díla, tak typickou pro ruské autory, dostáváme opravdu obtížně stravitelný stoh papíru. Kniha má poměrně banální, byť brilantně popsanou zápletku o vraždě Fjodora Karamazova. Kolem ní obíhají jeho tři, respektive čtyři synové a řada dalších postav. Ač je tento příběh zajímavý a ledacos vypovídá o tehdejším Rusku, nemá většího významu a netřeba jej popisovat.

Podstatné jsou další roviny knihy, které se na tomto základě rozvíjejí. Charaktery Karamazových synů – potenciálních otcovrahů jsou jistým smyslem esenciální a vyhraněné. Prostřednictvím jejich jednání a dialogů předkládá Dostojevskij otázky týkající se samotné podstaty lidství a poslání člověka. A nejen pokládá, o také odpovídá a ty odpovědi nejsou příliš radostné.

Zapínáme – kritika fotografického díla

Jestli něco opravdu zbožňuji, tak je to agitační umění všeho druhu. Obvláště velké záchvaty rozkoše u mne vyvolává pohled na díla moderního manažerského realismu. Spodobně jako realismus socialistický, i zde se umělci soustředí na nereálné, zpravidla optimistické obrazy štastných lidí ze světa, který existuje jen a jen v marketingových příručkách a v hlavách obvzláště degenerovaných řídících pracovníků.

Pro úvod do této problematiky jsem vybral jedno z typických děl neznáméhou autora z poloviny devadesátých let. Dílo nese provizorní název Zapínáme.

Zapínáme je mistrovky komponované dílo, snoubící v jediné vyvážené momentce krutou poetiku jednací místnosti, oslavu vědeckotechnologického pokroku  a sakrální momenty evokující 
biblické téma blahoslavených, chudých duchem.

Snímek zachycuje neopakovatelnou infantilní radost okamžiku, kdy mladý account manager Péťa dostal svůj první notebook. Aby se sním mohl pokochat, postavil si jej na stůl v nové zasedačce a celý den si s ním hrál. Notebook šel otvírat, zavírat klapátka klapaly, šoupátka šoupaly, ale ty 
hezké grafy, co měl kolega se ne a ne objevit. Na krásné černé ploše monitoru se stále jen zrcadlil 
usměvavý Péťův obličej.  Ke konci pracovní doby šla kolem kolegině Dhrzska Black. Byla to expatka, která všemu rozuměla a uměla se krásně usmívat. Poznala před jakou výzvou Péťa stojí a pomohla mu. Sedla si vedla, náklonem těla vpřed dala 
jasně najevo že mu důvěřuje a začala se debilně usmívat. Péťu řeč jejího těla tak vzrušila, že 
zanedlouho jeho vrušené hýkání přilákalo další kolegy a brzy kolem nového notebooku stálo celé 
sales oddělení.

Protože pracovní den byl dobrý, všichni se usmívali a kochali se nádherným vypným skvostem. Po několika minutách se Čong, lidský vedoucí, zeptal jak to Péťovi jde. Šok, který nastal, když Péťa přiznal že se nezobrazují grafy, byl nepopsatelný. Hned volali IT a požadovali okamžitou 
nápravu. Ale ve zlotřilém IT už asi nikdo nebyl, jen strojový hlas unaveně 
vdychl: ”…zkusili jste to zapnout?…”

“Zapnout?” volal Čo vyděšeně
“Zapnout!” rozhodl Martin, který už notebook měl
“Zapnout????” zropačitěl Péťa

V tom Martina osvítilo světlo poznání a ukázal rozhodně prstem na tlačítkou on/off. Zavládlo veselí a všichni měli radost, že kolegovi pomohli. A právě tento okamžik nabitý 
krystalickou debilitou a pozitivní energií umělec zvěčnil pro nás a pro další generace.

Dílo je dokonalé i z hlediska technické kvality a zaostává pouze v komformitě k trendu politické korektnosti. Zdánlivá genderová vyváženost (tři píči a tři čuráci) je hrubě narušena faktem, že dvě dámy nemohou na monitoru nic vidět a třetí z nich zase stojí nejvíce v pozadí. Ani fakt, že většina mužů jsou pravděpodobně homosexuálové fotografii nezachrání. Zde by si měl autor dát příště veliký pozor, nebo bude buEUbu. Stejně tak bych se mohl nepříjemně ptát proč si myslí, že jediný, kdo ví co ne ja monitoru je právě běloch Martin, který svým gestem odsuzuje ostatní 
multikulturní kolegy k pasivnímu přihlížení. Nevhodnost použitého typu nástěných hodin a drzé nastavení jejich ručiček do polohy čiré maskuliní vulgarity je pak do nebe volající a já se autora ptám: ”Komu tím prospějete?”

To jsou však jen drobné mušičky, které se nevyhnou žádnému velkému tvůrci. A tak nadšeně volám – jen houšť a větší kapky. Bez děl této velikosti by pracovní den byl jen šedo šedá pláň brázděná přízraky mrtvých výkazů a bloudících vačic!! Bravo!!